Pankaj byl pokřtěn o velikonoční noci v komunitním domě v Lotyšsku. Vypráví o své cestě víry od setkání s Bohem až po křest.
Od Pankaj, Lotyšsko
„Jsem dítětem jediného živého, milujícího a všemohoucího Boha Otce.“ Docela dobrý začátek pro svědectví, že? No, než jsem potkal hlavní postavu svého života, Pána Ježíše, měl jsem na sebe, lidi i Boha úplně jiný pohled a chápání.
Pocházím z místa zvaného Sikkim, malého regionu ležícího mezi Nepálem, Bhútánem a Čínou. Od května 1975 jsme součástí Indie. Mým mateřským jazykem je nepálština a v rodině jsem jediný syn. Ačkoli je to malé místo, jsme vstřícní a otevření laskavosti a máme slabost pro dobré povídání u šálku čaje nebo kávy, nebo prostě jídla obecně. Ach, jak my milujeme dobré jídlo! Studovala jsem na katolické škole Don Bosco School v Malbasey v západním Sikkimu, ale s kamarády jsme chodili do kaple přeskakovat vyučování a během zkoušek házeli květiny do náruče naší Matky Boží v naději, že nám pomůže projít. Jsem také velmi šťastná a požehnaná, že mám rodiče, kteří mi vždy důvěřovali a podporovali mě, i když se na mě v mém dospívání všichni dívali svrchu. Jsem šťastná, že byli otevření druhým; o Vánocích nám lidé z okolí vždy posílali dobré jídlo a my jsme dělali totéž na našich oslavách. Jsem také ráda, že se Bůh o mě a mé rodiče od dětství vždy staral, že nás vždy naplňoval pokojem a vším, co nedokážeme obsáhnout ani pochopit. Můj kmotr mi říkal, že Bůh neumí počítat, no a to bylo jasné ještě dřív, než mě našel. Možná už tehdy věděl, že mezi těmi, které zachraňuje, těmi, které pomazává, a těmi, které používá ke sdílení dobré zprávy, ke sdílení jeho slávy a k jeho chvále skrze svědectví, budou černé ovce.
Můj příběh začal, když jsem se vrátil domů a nerozvážně se rozhodl nechat si vytetovat jedno z hinduistických božstev. Dal mi jasně najevo, že to nebyla dobrá volba, protože ještě téže noci jsem měl jeden ze dvou jediných živých snů ve svém životě, v němž jsem se viděl s rodiči na zeleném a světlém místě, s jezerem plným květin a vonných tyčinek, křišťálově čistým, a viděl jsem muže oblečeného v bílém hábitu, s vlasy spadajícími na ramena, jak sedí na prvním schodu schodiště vedoucího do velké bílé budovy. Muž se na mě nepodíval, ale odvrátil pohled, jako by ho to bolelo.
Pak jsem přijel do Lotyšska, do Evropské unie, z malé vesnice, ale s velkými sny a také břemeny na svých bedrech. Chtěl jsem svým rodičům a lidem nabídnout dobrý život, chtěl jsem jim pomoci financovat studium jejich dětí na dobrých univerzitách nebo otevřít kliniku a splnit si další sny, jako například koupit si Porsche 911 Turbo S. Přijel jsem sem 6. března 2022, ztracený a vystrašený. Lotyšsko jsem objevil díky svému nepálskému bratranci, který studoval na Stradiņšské univerzitě v Rize.
Díky ní jsem také objevil komunitu hostelů, kde jsem nakonec zůstal tři a půl roku. Jsem nesmírně vděčný za podporu v komunitě Chemin Neuf. Komunita a její členové sehráli obrovskou roli a jsem jim za to vděčný.
V Lotyšsku jsem šel za světem jako marnotratný syn, hledal jsem štěstí tam, kde jsem byl ještě prázdnější, měl jsem výčitky velké jako oceán a moje mládí a vnitřní hříchy se vylily jako voda. Ztratil jsem všechno: lásku, vztahy, studium, kariéru, víru… Rok 2023 byl nejtemnějším rokem mého života. Chtěl bych ten rok prožít znovu? Ne, ale zároveň žehnám těm okamžikům, které mě srazily na kolena před Bohem. Všechny plány, které jsem si dělal, byly jako domeček z karet, který vzplál uprostřed své stavby; pokud mě Bůh chtěl převléknout, musel mi nejprve svléknout ty staré. Vím, že i jemu to zlomilo srdce. Byl jsem jako Bartoloměj pod fíkovníkem a plakal jsem bez naděje. Ale pak? Milost se vylila, pomazal mi hlavu olejem, můj kalich přetekl.
V dalším snu jsem držel v ruce starou knihu se sedmi stránkami; na levé straně každé stránky byl Otče náš a na pravé Ježíš; na sedmé stránce jsem viděl přímo jeho tvář; zavřel jsem knihu a na hřbetě jsem uviděl vyřezávaný kříž, z něhož vyzařovalo světlo. Všechny mé sny a přání se začaly plnit a nic nedávalo smysl. Myslím, že tak se pozná, že to byl on, protože láska nemá žádný smysl. Jeho láska mě viděla, a zatímco veškerá logika mé mysli ji odmítala, on řekl: „Ne, tahle je moje.“ A já jsem se na to podívala. Sedmdesátkrát sedm je na zlomené srdce hodně, ale jeho bezohledná láska mě našla, zvedla na ramena a přivedla domů. A kdy to bylo? No, když jsem potkal anděla – říkám ženě, kterou jsem potkal v kostele, v katedrále svatého Jakuba v Rize, anděl. Viděla jsem starší ženu, asi padesátiletou, která ke mně přišla, znala všechna bolestivá místa na mém těle a modlila se za mě. Také o mně prorokovala a říkala, že má jeden z devíti darů Ducha svatého. Cítil jsem se naprosto a zcela zlomený a nehodný. Pocit, že mě na zátylku pálí elektrický proud, byl pro mě úplně nový, stejně jako vnitřní hlas, který jsem slyšela, když můj anděl vstoupil do kostela, a všechny ostatní věci.
Jak říká svatý Jan na konci svého evangelia: „Ježíš udělal ještě mnoho jiných věcí. Kdybychom je měli sepsat jednu po druhé, myslím, že by celý svět nestačil pojmout knihy, které bychom napsali.“ Stejně tak se stalo mnoho věcí, které mě přivedly ke čtení Božího slova, a když jsem se pak vrátil domů, když jsem vyznal rodičům svou víru a viděl, jak jsou zlomení a jak to zlomilo i mě, že jsem se cítil nehodný Boží lásky, když jsem se vrátil, jedna věc vedla k druhé a já jsem přijel na týden do komunitního domu v Liepaji a nakonec jsem tam zůstal šest měsíců.
Přivedl mě blíž k Němu, připravil mě a požehnal mi skrze lidi, vztahy a další kapitolu mého života. Právě teď sedím ve svém bytě, vzpomínám a to, co se teď děje v mém životě, v mých vztazích s lidmi a s Bohem, není nic jiného než milost, láska a milosrdenství. Pokoj našeho Pána Ježíše ať je s vámi všemi. Ať je s vámi všemi pokoj a přeji vám obnovu vašeho těla, vaší duše, vašeho ducha a vaší víry ve jménu našeho Pána a Spasitele, našeho úžasného Boha Ježíše.
Přeložila IA